Frajeřiny a neposlouchání

„Jsem nějaký nachlazený. Mám rýmu, škrábe mě v krku a začalo mě bolet levé ucho a tvář. Asi jsem předevčírem trochu ofouknul.“ Hned mi to bylo jasné: „Vy jste neměl čepici, že?“ Dva dny předtím byl totiž venku pěkně studený vítr. Pán mi to krásně potvrdil: „Když ono bylo na začátku tak krásně a sluníčko. Pak se to zkazilo, ale já jsem si říkal, že to už tu chvíli venku vydržím.“

Další typickou skupinou jsou teanageři, kteří chtějí chodit i v lednu zásadně bez čepice, protože tak chodí všichni jejich kamarádi. S čepicí by přece vypadali trapně a ostatní by si o nich hned něco mysleli. Ještě k tomu přidají holé kotníky a záda.

Děti se mi doma smějí.

Že je furt honím…hlavně, aby měly s sebou dost oblečení. 😀 Když já podobné příběhy v ordinaci vidím snad denně. Hlavně na jaře, když je takové to přechodové období a hodně proměnlivé počasí.

Vidíme to prostě jinak.

Tady je potřeba si uvědomit, že my rodiče se na to díváme z jiného startovního bodu, než teanageři. Mladí lidé jsou totiž většinou horkokrevní a plní energie, takže je hned tak neofoukne a že jim táhne na záda nebo nohy jim vůbec nevadí. Jejich imunita to zvládne. Mají prostě tu hranici posunutou jinam než rodiče.

Představte si jejich maminku. Táhne ji například na 50, je po několika porodech, zánětech močových cest a už se jí ozývají kolena a bedra, navíc je unavená z práce. Dívá se na to logicky z úplně jiného úhlu pohledu. Když vidí takto málo oblečené dítě, tak má osypky a běhá jí mráz po zádech. Navíc ji straší vidina zameškaných hodin ve škole, trablů s nemocným dítětem doma a kyselých obličejů kolegů v práci, kterým její práce přistane na stole.

Myslím, že nejlepší cestou je učit děti už od mala, aby svému tělu naslouchaly a věděly, co se v nich děje. A aby byly natolik sebevědomé, že se nenechají vláčet názory kamarádů, ale dokáží si ustát to, kdo jsou ony samy. Stonásobně se jim to vrátí. A vám také 🙂 Není to ale úplně jednoduché.

V klidu a s respektem k sobě.

Není potřeba chodit venku preventivně nabalení, jak sněhuláci. Není potřeba kolem toho vytvářet stres nebo se nezdravě až hypochondricky sledovat. Je fajn to brát v klidu a s respektem k sobě. Každý z nás je jiný. Máme jinou „termodynamiku“, jiný metabolismus, jinou životní energii a jinou anamnézu. Klidně venku vidíte paní v péřovce a vedle ní kluka v tenké mikině a kraťasech. A oba jsou v pohodě a v tu chvíli sami pro sebe správně oblečení.

Co je důležité?

Důležité je, si naslouchat! Vnímat své tělo a jeho signály. A poslouchat ho = dát mu tu péči, kterou v tu chvíli potřebuje. Takže když fouká studený vítr a mě brní zimou celá hlava, tak si mám vzít čepici…je potřeba ji mít ale s sebou, že? 😀 Nebo vymyslet něco jiného. Ale neodložit to, nesnažit se to vydržet, nejít proti signálům, které nám tělo dává. Jinak hrozí, že toho budete litovat, jako tento pán tehdy v ordinaci.

Můj příběh – typická situace.

Pamatuji si, jak jsem před mnoha lety šla na jaře z návštěvy domů. Nevzala jsem si čepici, protože bylo přece hezky. 😀 Jen co jsem vyšla na silnici za vesnici, začal z pravé strany foukat silný, studený vítr. Řekla jsem si, že to zvládnu, jsou to přece jen 2 km. Za chvíli jsem ale cítila, jak mi hluboko do hlavy uchem proniká strašný až hmatatelný chlad. Až to tak tupě bolelo. Měla jsem to domů ještě přes kilometr. Věděla jsem, že jestli něco neudělám, tak to špatně dopadne.

Držela jsem si na uchu a tváři ruku, schovávala hlavu za celý loket a v této nepohodlné pozici mazala rychle domů, co mi nohy stačily. Doma jsem si celou pravou polovinu hlavy pak pořádně prohřála. Dopadlo to tehdy dobře 😀 Naštěstí. Ale dodnes si to pamatuju. Byla to pro mě pěkná ukázka „jak vznikají nemoci“ a jak je důležité tělo poslouchat.

Jak to ale zařídit?

Když doba je tak rychlá a uspěchaná a tlak na výkon a na „všechno přece vydržím a zvládnu“ je veliký? O tom by se dala napsat celá kniha! Ve skutečnosti je to ale vlastně jednoduché a logické:
→  Je potřeba se znát. Pak totiž víte, jak vaše tělo reaguje a na co je potřeba se připravit.
→ Mít se ráda. Nedávat sebe „na poslední místo“, až když opečujete všechny ostatní, ale v pravou chvíli se poslechnout a dát si to, co potřebujete.
→ Umět se na chvíli zastavit a vnímat. A to i když máte pocit, že nestíháte, že se to na vás valí ze všech stran. Někdy je to to nejlepší, co se v tu chvíli dá udělat.
→ Následně jednat. Bez akce se nic nezmění.
→ A dlouhodobě pečovat o svoji imunitu. Protože čím odolnější a silnější budeme my, tím menší šanci budou mít všechny možné patogeny, které číhají a způsobují nemoci. Je to věčný zápas kdo z koho. O tom zase někdy příště.

Co pomáhá mně?

Abych vnímala své tělo a naslouchala mu, tak mi určitě pomáhají léta různých meditací, cvičení a osobního rozvoje, které jsem prošla. Rozhodně to není ale podmínka toho, abyste si uměli naslouchat. Jak jsem psala výš, ono je to vlastně jednoduché a logické. Vidím, jak celý život jdu krůček po krůčku dál a pořád se v tom zlepšuju. „Hladina vnímání“ sebe sama a „naslouchání si“ je u každého člověka jiná. A je úžasné, jak je stále kam se posunovat a učit se.

Napište mi, co s vámi v tomto článku zarezonovalo? Co máte stejně? A co naopak úplně opačně?